Dnes jsem přijel do práce v 6:10! Na moje poměry to byl neskutečný výkon. Máme totiž pružnou pracovní dobu a v práci bychom měli být mezi 6:00 a 9:00. No a hádejte, v kolik většinou přijedu do práce? Jasně, normálně kolem 9:00. A nejednou se mi stalo, že jsem přijel ještě o poznání déle. Ještě štěstí, že mám dobrého vedoucího, který mi to toleruje. Budou ty Vánoce, nechám mu vyvolat pár fotografií jako vděk, že se mnou ještě nevyrazil dveře.
No a když přijdu takhle pozdě do práce, dostanu se domu až navečer a většina dne je už fuč. Máme docházkový systém na čipové karty a těch 8,5 hodiny denně si musí každý odkroutit, to se oblafnout nedá. Ne, že bych chtěl docházku oblafnout, jen bych chtěl chodit do práce brzy a ono mi to pořád nejde. Zkoušel jsem všemožný způsoby, jak se přinutit a motivovat, abych ráno z toho pelechu vylezl. Většinou mi to vydrží den, dva a pak zase až na devátou.
Někomu se může zdát ranní vstávání jako prkotina, ale já mám se vstáváním už rok strašné potíže. Večer jsem plný elánu a odhodlání, jak ráno vstanu, ale ráno jsem úplně vyřízený. Žádná energie, nechuť vstát a malý rarášek mi šeptá do ucha: "Vždyť nemusíš vstávat, pospi si ještě, ještě 5 minut a pak vstaneš". A když nevstanu hned, tak tutově přijdu do práce pozdě. Někdy jsou ty stavy horší, řekl bych až depresivní povahy. To se pak hodně těžko vstává. Taky se mi několikrát stalo, že mně bylo po ránu tak mizerně, že jsem do práce vůbec nedorazil a vzal si dovolenou nebo náhradní volno.
Když jsem minulý rok vozil kolegyni do práce, vstát jsem prostě musel, to mi nic jiného nezbývalo. Kolegyně ale už dělá v jiné firmě a já nemám koho vozit. Leda tak srnky, které mi ráno občas přebíhají přes cestu, když jedu lesem do práce.
Ale znáte to, když člověk podvědomě ví, že "nemusí", to se pak těžko něco dělá, natož vstává. Já se ale nevzdávám a věřím, že to jednou porazím a budu do práce jezdit brzy.
Žádné komentáře:
Okomentovat