Čakry

Čakry jsou energetické víry v těle každého člověka. Můžeme si je představit jako větrníky, které pohání různé druhy energií. Jimi proudí energie dovnitř našeho těla i ven z těla. Tuto definici čaker jsem našel na internetu. 
V pondělí jsem byl v Brně u jedné léčitelky, která pracovala s mými čakrami. Bylo to dost zajímavé a doposud jsem nic takového neviděl ani nezažil. Nevím, jestli mi to pomohlo, to ukáže čas. Když je ale člověk nemocný, vyzkouší všechny způsoby, aby se mu zdraví zase vrátilo.
Už dávno jsem poznal, že člověk není jenom tělo, ale i duše. Obojí musí být v harmonii.  Proto je třeba posilovat jak tělo, tak ducha. Já jsem na počátku cesty k harmonii a doufám, že budu mít dostatek sil a odvahy se po této cestě vydat a dojít až nakonec.

Rok bez hlasu

Je to už více než rok, co mám problémy s hlasem. Začalo to mírným chrapotem a teď jsem ve stavu, kdy mi mluvení dělá velké problémy. Šeptat můžu normálně, ale mluvení nahlas je občas nad moje možnosti. Zajímavé ale je, že někdy mluvím celkem obstojně a někdy mi jde jenom to šeptání.
Podstoupil jsem v nemocnici kompletní vyšetření hlasu a závěr byl takový, že žádný nález na hlasivkách nemám, ale je možné, že trpím poměrně vzácným onemocněním hlasivek. Léčba tohoto onemocnění je aplikace botoxu, kdy by se hlasivky měly uvolnit. Je to léčba dočasná a v případě psychického podkladu nemusí být dostatečně účinná. Zatím jsem tento zákrok nepodstoupil, ale pokud se můj hlas nezlepší, tak do toho asi půjdu.
Říká se "Mluviti stříbro, mlčeti zlato". Já poslední rok spíše mlčím, než mluvím, ale ve zlatě se zatím netopím :-).

Antidepresiva

Včera jsem byl u svého psychiatra a popsal jsem mu moje ranní stavy, tj. žádná energie, špatná nálada, úzkost a strach. Řekl mi, že to jsou příznaky ranní deprese a předepsal mi anitdepresiva. Takže si mám po ránu zobnout jeden prášek a doufat, že to za nějakou dobu přejde a budu moct normálně fungovat a jít do práce.
Abych řekl pravdu, tak nejsem moc velký zastánce prášků, ale jsou chvíle, kdy je to nejlepší řešení, jak překonat potíže a začlenit se do normálního života. Mám s užíváním prášků dlouholeté zkušenosti a nepochybuji o tom, že je to pro můj organizmus kdoví jak dobré. Trpím ale psychickou poruchou, a pokud bych prášky nebral, mohlo by se taky stát, že bych se zanedlouho ocitl na psychiatrii. S tím mám už také své zkušenosti a nerad bych si to zopakoval. Přeci jen doma je doma a trávit Vánoce někde jinde není moc dobrá vyhlídka. Navíc, když mám malou dceru a mám pro ní připravené nové jízdní kolo. Už se těším na její rozzářené oči, až bude rozbalovat dárky.

Ranní vstávání - neskutečný problém

Dnes jsem přijel do práce v 6:10! Na moje poměry to byl neskutečný výkon. Máme totiž pružnou pracovní dobu a v práci bychom měli být mezi 6:00 a 9:00. No a hádejte, v kolik většinou přijedu do práce? Jasně, normálně kolem 9:00. A nejednou se mi stalo, že jsem přijel ještě o poznání déle. Ještě štěstí, že mám dobrého vedoucího, který mi to toleruje. Budou ty Vánoce, nechám mu vyvolat pár fotografií jako vděk, že se mnou ještě nevyrazil dveře.
No a když přijdu takhle pozdě do práce, dostanu se domu až navečer a většina dne je už fuč. Máme docházkový systém na čipové karty a těch 8,5 hodiny denně si musí každý odkroutit, to se oblafnout nedá. Ne, že bych chtěl docházku oblafnout, jen bych chtěl chodit do práce brzy a ono mi to pořád nejde. Zkoušel jsem všemožný způsoby, jak se přinutit a motivovat, abych ráno z toho pelechu vylezl. Většinou mi to vydrží den, dva a pak zase až na devátou.
Někomu se  může zdát ranní vstávání jako prkotina, ale já mám se vstáváním už rok strašné potíže. Večer jsem plný elánu a odhodlání, jak ráno vstanu, ale ráno jsem úplně vyřízený. Žádná energie, nechuť vstát a malý rarášek mi šeptá do ucha: "Vždyť nemusíš vstávat, pospi si ještě, ještě 5 minut a pak vstaneš". A když nevstanu hned, tak tutově přijdu do práce pozdě. Někdy jsou ty stavy horší, řekl bych až depresivní povahy. To se pak hodně těžko vstává. Taky se mi několikrát stalo, že mně bylo po ránu tak mizerně, že jsem do práce vůbec nedorazil a vzal si dovolenou nebo náhradní volno.
Když jsem minulý rok vozil kolegyni do práce, vstát jsem prostě musel,  to mi nic jiného nezbývalo. Kolegyně ale už dělá v jiné firmě a já nemám koho vozit. Leda tak srnky, které mi ráno občas přebíhají přes cestu, když jedu lesem do práce.
Ale znáte to, když člověk podvědomě ví, že "nemusí", to se pak těžko něco dělá, natož vstává. Já se ale nevzdávám a  věřím, že to jednou porazím a budu do práce jezdit brzy.

Tak a je ze mě blogger

Nikdy mě nenapadlo, že ze mě bude jednou blogger :-). Ale jak se říká "Nikdy neříkej nikdy".

Je to vlastně na popud mé sestry, která mi to doporučila jako terapii. Uvidíme, jak to bude fungovat. Nevím, jestli to někdo bude číst, ale to mně zase tak moc netrápí. Prostě budu psát, co mi přijde na mysl a o čem si budu myslet, že je zajímavé. Já myslím, že by to pro začátek stačilo, ne?

A protože mám rád fotografie, tak nakonec přidám jednu z naší zahrádky.